 |
|
Studio Harcourt, Laetitia
Casta |
|
Ačkoliv šestý ročník fotografického festivalu
Transphotographiques probíhal od 10. května do 17. června v několika
městech na severu Francie a jihu Belgie, jeho hlavním centrem bylo
Lille, příjemné a živé město s rozsáhlým historickým centrem,
rychlovlakem TGV dosažitelné za půl hodiny z Bruselu a za hodinu z
Paříže. Přímo naproti hlavnímu nádraží tam leží budova bývalé
třídírny poštovních zásilek Le Tri Postal, v níž byly vybudovány
ohromné výstavní prostory. Do nich se vešlo 26 festivalových
expozic, další probíhaly v grandiózním Paláci výtvarných umění, v
bývalém klášterním hospici, v několika kostelech, v lillském Domě
fotografie i v různých galeriích.
Organizátoři pod vedením prezidenta festivalu
Bertranda De Talhouëta a ředitele Oliviera Spillebouta pro většinu z
letošních zhruba 70 výstav zvolili jediné téma: fotografie a
film. Nebyli v tom příliš originální, protože stejné téma se už
objevilo na Měsících fotografie v Paříži a Moskvě i na jiných
festivalech. V Lille se však rozhodli vztahy kinematografie a její
starší sestry fotografie ukázat z mnoha aspektů, nejenom obvyklými
výstavami portrétů hereckých a režisérských hvězd, ale také snímky
kin v různých zemích, záběry z natáčení filmů, inscenovanými
fotografiemi, připomínajícími filmové scény, deskriptivními snímky
filmových staveb, v nichž se odehrávaly proslulé filmy,
fotografickými sekvencemi i paparazziovskými záběry ze zákulisí
filmového festivalu v
Cannes.
 |
|
Carole Bellaiche, David
Lynch |
|
 |
|
Hodnocení
portfolií |
|
 |
|
Léo Mirkine, Robert Mitchum v Cannes, 50.
léta |
|
 |
|
Výstava v Paláci výtvarných
umění |
|
 |
|
Sem Presser, Gina Lollobrigida na
festivalu v Cannes, 1953 |
|
 |
|
Sebastian Copeland, Sandra
Bullock |
|
V centru pozornosti diváků pochopitelně stály
portréty slavných osobností z historie a současnosti filmu. K
nejlepším výstavám tohoto druhu patřila expozice, kterou z fondů
Evropského domu fotografie v Paříži sestavil Gabriel Bauret. Vedle
sebe se v ní ocitly šedesát let staré idealizované portréty ve stylu
glamour od George Hurella, skvělé záběry Jeana Maraise, Jeana
Cocteaua, Jeana-Paula Belmonda a dalších francouzských celebrit od
Raymonda Voinquela i eroticky vyzývavé portréty a akty Charlotty
Rampling, Catherine Deneuve a Avy Gardner od Helmuta Newtona. Jedna
z největších výstav festivalu představila tvorbu Léa Mirkineho,
který mezi lety 1936 až 1988 vytvořil na 120 tisíc fotosek z
natáčení různých filmů a už v 50. letech na plážích a při
opulentních recepcích v Cannes fotografoval tehdejší mladé herce,
kteří se teprve stávali mezinárodními celebritami: Brigitte Bardot,
Sophii Loren, Gérarda Philippa či Alaina Delona. Je nepochybné, že
právě svěží a bezprostřední Mirkineho fotografie, hojně publikované
v tehdejším tisku, přispěly k růstu jejich slávy. Problémem ovšem
bylo, že fotografie stejných herců bylo možno vidět v Lille až
příliš často – v expozici uhlazených portrétů ze Harcourtova
ateliéru, v nostalgicky působících záběrů z canneského festivalu od
nizozemského fotografa Sema Pressera i v běžných reportážních
momentkách ze stejného místa od Michela Johnera. Prvních pět
fotografií půvabů mladé Brigitte Bardot si asi většina návštěvníků
prohlédla se zájmem, ale když se její obdobné portréty objevovaly v
dalších a dalších variantách, začalo to působit stereotypně a
únavně. Mnohé tváře se opakovaly i na výstavách portrétů současných
hvězd filmového plátna. Mezi nimi k nejlepším patřily invenční
barevné aranžované fotografie Denise Rouvreho, tradičnější portréty
od Sebastiana Copelanda a expresivněji pojaté černobílé fotografie
Jérôma de Perlinghiho a Patricka Swirca, působivě bodově nasvícené
na černých panelech. Zejména Swircovy fotografie svým
nelichotivým, místy až naturalistickým pojetím s nemilosrdným
zobrazením všech vrásek a chloupků i zvětšeninami zahrnujícími
okraje filmů připomínaly styl portrétů Richarda Avedona.
Nejosobitější portréty filmových hvězd však
obsahovala expozice proslulého německého fotografa Petera Lindbergha
v kryptě lillské katedrály Notre Dame de la Treille. Lindbergh dává
ve svých quazireportážních záběrech podobně jako Antonín Kratochvíl
přednost černobílým snímkům a nekonvenčním kompozicím:Hillary Swank
vyfotografoval zezadu při prohlížení negativů svých portrétů,
Catherine Deneuve zobrazil v odvážných detailech tváře a nohou,
Isabellu Rosselini zachytil při procházce se psem po newyorské
ulici.
Ani on se nevyhýbá nelítostivému zobrazení stáří,
jak bylo vidět třeba v sugestivním portrétu vrásčitého
obličeje velké dámy francouzského filmu Jeanne Moreau. Jeho
expozice obsahovala i několik snímků ironizujících pozlátko
filmového světa, například pohled zezadu na počmáraná a trávou
zarostlá obrovská písmena nápisu Hollywood na kopci nad Los Angeles.
Nápaditost Lindbergových děl vynikla v porovnání s další výstavou v
kostelních prostorách, tentokrát v chrámu sv. Mořice, u níž se
François-Marie Banier většinou spokojil s křečovitými grimasami
letitého francouzského herce Daniela Emilforka.
Na festivalu však naštěstí bylo vidět i mnohé jiné
expozice. Výborná byla sociologicky výmluvná kolekce snímků z
různých kin na Kubě, v Texasu, Maroku, Indii, Dominikánské republice
a dalších státech od Stephana Zaubitzera. Přízračné působily
Lenoirovy záběry prázdných interiérů – dějištˇ různých filmových
scén i výmluvné momentky ze zákulisí natáčení pornografických filmů
od Stefana de Luigiho, které však až příliš připomínaly
obdobné záběry Larryho Sultana. Působivost fotografií, v nichž Paolo
Ventura po vzoru loutkových filmů inscenoval prostřednictvím
drobných figurek výjevy z každodenního života v Mussoliniho Itálii,
byla už dříve ověřena na fotografických festivalech v Arles nebo v
Krakově i v samostatné knize. Z řady popisných snímků Luciena
Clerguea z inscenace Orfeovy závěti se vydělovalo několik
sugestivních portrétů autora této hry Jeana Cocteaua.
Téma vztahů fotografie a filmu bylo divácky
atraktivní, což prokazovala dobrá návštěvnost (k tomu ovšem
přispívala i skvělá propagace festivalu po celém městě i fakt, že
všechny festivalové výstavy byly přístupné bez vstupného). Ovšem
jako jediné téma velkého fotografického festivalu bylo také příliš
svazující, protože mnohé motivy se opakovaly a na řadě výstav toho
bylo k vidění z aktuálních tendencí současné fotografické tvorby
poměrně málo. Naštěstí součástí programu byla i řada svěžích expozic
mladých autorů mimo hlavní téma, fotografické a filmové projekce,
besedy a diskuse, prezentace evropských fotografických festivalů a
dobře zorganizované hodnocení portfolií. Festival
Transphotographiques tak po roční pauze prokázal, že patří k
předním fotografickým přehlídkám nejenom ve Francii, ale v celé
Evropě. Ostatně jeho mezinárodní charakter letos v létě ještě umocní
nový fotografický festival v polských městech Gdaňsk, Gdyně a
Sopoty, na jehož organizaci se bude Transphotographiques významně
podílet.
Vladimír Birgus
Zdroj: Fotograf
9/2007